Zmatený minimalista, skynet, triáž
Minimalismus, pro někoho životní styl, pro někoho cesta a pro někoho přirozený vývoj. Nepřemýšlím o tom jestli bych chtěl být minimalistou, prostě se jim stávám bez ohledu na můj vlastní názor. Třeba o to nemám zájem. Minimalismus, zjednodušení, opouštění starých a nacházení nových věcí mi v mé práci neustále dláždí cestu a vytyčuje směr kudy se vydat, ale dost často je to jen nutnost. Protože je hranice mezi mou práci a životem tenká, tak se tento vývoj prolíná všemi částmi přítomnosti. Od šatníku, budování webu a e-shopu, výkupu věcí, přístupu k podnikání, nebo plánováni budoucnosti. Přemýšlím nad tím, nakolik je to vlastně dobré. Nakonec musím ale uznat, že je to šílené, když si uvědomím, že tento přístup je v podstatě jen nějaký druh lenosti, který mi občas přidělává více potíží, než užitku. Takže ano, asi je to cesta, ale nejsem si jistý, jestli po ní kráčím já, a nebo ta nutnost si jde svou vlastní cestou skrze mě. Jsem zmatený, protože nevím jestli to mám pod kontrolou.
V roce 2029 pošle John Connor zpět v čase svého otce Kylle Reesse, aby zachránil svou matku a tím vlastně i sám sebe před Terminátorem, který byl vyslán v čase zpět, aby zabil Sáru Connorovou a zabránil narození Johna Connora. Je to menší hlavolam, ale vůbec mi to nebránilo v tom, abych si užil filmy po delší době a v zcela novém kontextu, protože alternativy skynetu tady máme, jen ještě nenabyly vědomí (nebo jsem si toho nevšiml). Včera jsem zkoukl Terminatora 1 z roku 1984. Viděl jsem ho snad po dvaceti letech. Určitě se mi to líbilo více než první shlédnutí. Tolik věcí má úplně jiný rozměr, na všechno v tomto filmu se lze dívat úplně jiným pohledem, některé věci jsem bral s úsměvem, jiné s mírnými obavami. Navíc jsem na to koukal se ženou, která to viděla poprvé. Sledování provázel pocit bezpečí u kterého jsem při sledování vnímal, že nemusí trvat dlouho.
Otázka není jestli se takový terminátor objeví, ale kdy ho někdo bude nabízet poprvé v prodeji. Humanoidy totiž už máme, AI (skynet) také, jen toto vojenské využití zatím nebylo nasazeno v provozu. Je možné tomu vůbec zabránit? Určitě je to mimo mé možnosti, ale třeba něco vymyslím. Nakonec za dalších dvacet let, když na to koukneme znovu, tak uvidíme, možná ten film bude ještě aktuálnější, kdo ví.
Včera jsem dočetl komiks Atentát od Loïc Dauvillier z prostředí Izraelsko-Palestinského konfliktu. Po přečtení ve mě nezbylo vůbec nic, než ticho, rezignace, smutek. Přemýšlet o tom co se stalo? Na to nemám kapacitu. Ke komiksu bych jen napsal, že je krátký. Nevím jestli to byl záměr, který se měl vyhnout zbytečným věcem, a nebo se to prostě nepovedlo, ale mohlo to být hutnější. Když už jsem byl v tom, tak jsem chtěl více zapadnout do té tragédie, padat hlouběji a déle.
Minulý týden jsem dokoukal celou první řadu seriálu Urgentu. Geniální koncept hodin, který může způsobit, že nakonec seriál bude mít sedm řad a já uvidím jen sedm prožitých dní postavami seriálu. Díky tomu seriálu jsem se celý týden těšil do práce, na klid, pohodu a absenci jejich druhu stresu. Důsledek shlédnutí byl stud, první jemné píchnutí, pak celá záplava studu nad sebou samým. Ale jo, pomohlo to jako obleva, trošku se zastydět nezaškodí, i když já jsem se v něm vymáčel. Určitě něco z tohoto prostředí bych si chtěl i přečíst. Pomohlo mi, že jsem na spotify poslechl před seriálem i podcast ve kterém mluvil Tomáš Šebek, spisovatel, lékař bez hranic, podnikatel. V podstatě to byla na seriál nevědomá příprava. Nejsilnější část v podcastu pro mě byla, když vyprávěl o zkušenosti při výskytu situace ve které nastupuje triáž.