Smutné benefity pozůstalostí
Po zavření kamenné prodejny je jednou z mála možností, kde se setkat s lidmi v této práci už jen na pozůstalostech a dědictvích, kde vykupuji věci do svého e-shopu. Za sebou mám už snad i několik tisíc výkupu a část z nich přímo na pozůstalostech a dědictvích. Vlastně nikdy nevím co od toho čekat. Je to dost naslepo a k výkupu navíc ani nemusí dojít. Samozřejmě v případech pozůstalostí je možné se setkat se smutnými okolnostmi, které tyto výkupy provázejí. Zároveň je fajn, že i přes tyto okolnosti se mám možnost seznámit s lidmi a pokud mi dají tu možnost, tak i vyslechnout si jejich část příběhu.
S lidmi si rád povídám, ale osobně si příběh pozůstalého nijak osobně nepouštím k tělu. Zajímá mě to, ale protože jsem dotyčného člověka neznal, tak mě to nechává v klidu a díky tomu mohu pečlivě dělat svou práci. V žádném případě by mě nenapadlo, že by mě příběh pozůstalého mohl nějak citově zasáhnout. Dosud se mi to nikdy tedy nestalo.
Výkup, který jsem prováděl tento týden byl náročný ve všech ohledech. Oceňování trvalo do večera za přítomnosti maminky pozůstalého i dalších členů rodiny. Nakonec se vše podařilo dodělat a domluvit se na ceně. Poté jsem vše naložil a vyrazil na cestu domů. Takto to zní běžně až normálně, tak jak to má být. Přetíženým autem jsem se ploužil několik hodin do Bystřice a myslel jsem, nebo spíš jen jsem se modlil za to, aby se mi přetížené auto nerozpadlo přímo se zbožím na cestě. Nakonec jsem vděčně hodinu vykládal zboží a před půlnocí se objevil doma. Unavený a doslova zničený.
Ráno po probuzení jsem byl v bytě sám a vlastně poprvé od toho okamžiku jsem mohl vstřebávat všechno co jsem tam slyšel, viděl, cítil, vnímal. Reflexe předešlého dne mnou proudila úplně samovolně, nijak jsem nad tím nepřemýšlel. A pak to přišlo doslova samo a absolutně jsem s tím nic nemohl dělat. Poprvé mě dostal osud pozůstalého takovým způsobem, že proud slz se vůbec nedal kontrolovat. Normálně jsem doma ve středu ráno bulel jak malé snoplavé děcko. Vlastně to bylo poprvé, kdy mi toho kluka bylo strašně líto. Tam jsem nedal najevo vůbec nic, jenom jsem poslouchal jeho příběh. Neměl jsem čas nad tím nijak moc přemýšlet. Bylo zvláštní, že mě to tak dohnalo. Ráno jsem byl na to úplně nepřipravený, ale nakonec jsem byl za to i vděčný, protože jsem to snad i v nějakém smyslu potřeboval. Došlo mi, že mi ten kluk ještě svým způsobem hodně pomohl jako člověku, který prostě potřebuje pomoct a občas neví kde jí hledat.
Toto jsou smutné benefity této práce s knihami a ostatními věcmi. Tento člověk, u kterého jsem byl v úterý, měl krásný vztah ke všem a všemu kolem. Myslím, že to kým za svého života byl, jsem mu dost záviděl. Vlastním nyní jeho sbírku a doufám, že pro ní najdu podobné majitele, jako byl on sám.