Proč změny v antikvariátu dávají smysl
Po včerejší návštěvě antikvariátu o kterém jsem psal článek antikvariáty bez systému se přiznám, že mi narostlo sebevědomí minimálně o 100%. Změny, které provádím jsou správné. Toto všechno se mi potvrdilo včera. Do té doby jsem si vůbec nebyl jistý.
Nedávno vyšel článek o antikvariátech který se nazývá Člověk bojující o své přežití. Jak jsem si to přečetl poprvé, tak mě napadlo, že jestli tam někdo nějak bojuje, tak vidět to rozhodně moc není. Vadilo mi, že nikdo svůj boj o přežití vlastně nijak nepopisoval. Myslím, že otázka „Co pro své přežití děláte?“ by si tam opravdu zasloužila své místo.
Chtěl bych se ale vrátit ke své návštěvě do zákulisí velkého Pražského antikvariátu, kde jsem si připadal opravdu zvláštně, protože jsem čekal všechno možné, ale rozhodně ne to, že budu před nimi takovým způsobem „popředu“, natož někoho nějak výrazně poučovat, vysvětlovat a přesvědčovat o věcech, které považuju za úplně základní pro chod antikvariátu v 21. století roku 2025.
Připadal jsem si jak v době kamenné, kde lidem ukazuji jak jednoduše lze zapálit oheň. V tomto bodě se nechci nikoho dotknout, ale fakt se mě ptali, jestli ten můj systém kopíruje název položky na kartu zboží. Kdybych fungoval stejným způsobem jako oni, tak už jsem skončil, zkrachoval bych do měsíce.
Jak je možné že fungují, že existují? Setrvačnost, značka, kvalitní zboží, dlouhá doba na trhu a neuvěřitelné množství věcí na skladě zaručuje zdání stability, nebo co to vlastně je za luxus ve kterém si antikvariát může dovolit ignorovat, že už je 21. století.
Také jsem dlouhou dobu nechápal jak je možné, že když existuje něco tak přínosného pro antikvariáty jako je Contos, že ho nemá každý antikvariát, který si nemůže dovolit vlastní vývoj systému na míru.
Nakonec si myslím, že je to snaha šetřit na tom nejhorším místě a hlavně tam pracuje obava ze změny a jakýsi druh těžko pochopitelné setrvačnosti.
Toto jsou hlavní důvody s kterými jsem se setkal. Změna systému je svým způsobem náročná a může přinést stres a nejistotu, jenže ignorováním reality (té hromady práce) se tomu nikdo i přesto nevyhne.
Osobně mám to štěstí, že Contos mám od začátku, nicméně i přes tuto výhodu jsem si stagnaci sám nikdy nemohl dovolit. Antikvariáty by tuto neochotu ke změnám možná nazvaly konzervativním přístupem, ale ve skutečnosti to bohužel často není nic jiného než ono popírání reality (svět se mění, lidé se mění, konkurence se mění). Nezbývá nic jiného než věci také měnit, přizpůsobovat se a hledat nové cesty.
Navíc s ignorováním reality jsem se sám dost potýkal a proto tento bod asi chápu ze všeho nejvíce, ale je to možná i nejproblémovější bod, protože dává falešnou naději, která podle mě stejně už nikdy nepřijde.
Antikvariáty nyní fungují ve velmi konkurenčním prostředí, ale u velké části z nich to vůbec nejde vidět, že by tuto skutečnost brali v potaz.
Contos pro antikvariáty v ČR udělal ohromné množství práce. Antikvariáty, které tuto skutečnost budou dál přehlížet, se mohou časem ocitnout v opravdu velmi nevýhodné pozici a nakonec bude stále těžší s tím něco udělat. Takže doporučuji všem zvážit všechno co tato změna může přinést a jít do toho dokud to jde.