Packy kočky dj piazzy, bez kompromisu odmítat nadšení, sekiro dochází dech
Zoliku už to nebudeme řešit. Rozhodně si myslím, že v nouzovém režimu je hudba spásným řešením spousty problému. A proto DJ Pizza to vždy jistí rock-bangers-mix ze 70-80. let, který může pomoct ve chvíli, kdy všeho je až příliš. Poslouchám, tančím, balím zasilky, se sluchátky nakole (nezdopovědné a nedoporučuji), hledám inspiraci. Vlastně je to pracovní energy booster mix. Některé rockové skladby se mi zdají mnohem lepší v tom nasamplovaném módu lepší než originály. To je asi rouhání neználka rockové scény, ale prdím a nezajímá mě to. První poslech tohoto mixu mě zaháčkoval tak, že tam hledám stále nové věci. Každou skladbu nyní znám již nazpaměť. Avšak při prvním přehrání mi trapně došlo, že většinu nejslavnějších hitů tohoto mixu jsem nedokázal ani správně pojmenovat a nebyl jsem si jistý jací interpreti a skladby to přesně jsou. Napadalo mě, že bych si také dělal takové mixy, protože když jsou ty skladby hotové, tak to nemůže být tak těžké, ale vytvořit ten správný mix po desítkách přehrání se zdá jako nemožné, protože je to vlastně umělecké dílo, ke kterému se mé schopnosti vůbec nepřibližují
S hudbou je to poslední dobou náročné, protože mám pocit, že na skutečný poslech zbývá stále čím dál menší kousek vytěsněného prostoru. Proto je zvláštní, že i když poslouchám soundtrack hry Unravel devět let, tak teprve nyní jsem si hru samotnou ke hraní koupil. Sice jsem pořídil pro návštěvu, ale nakonec jsem jí nejvíce hrál sám. Dohranou jí sice ještě nemám, ale dobře se mi hraje ráno po probuzení. Relax, pohoda, smysluplně strávený čas mi nedovoluje se od hry moc odtrhnout. Do práce chodím díky ní o několik hodin později. Soundtrack spolu se hrou je ještě lepší než jsem čekal a jedno v této hře nemůže být bez druhého. Unravel mě vřele přijal a jsem v ní jako doma. Obdiv při hraní nebere konce. Úžas střída nadšení, radost, pohodu. Vlastně je to taková herní premiéra. Od extrémně náročných her si díky tomu mohu dopřát nabíjecí odpočinek. Mrzí mě můj přístup k věcem, které tuším, že jsou pro mě jako dělané a přesto je dokážu odkládat roky. Posera, sralbotka? Co je to za přístup, že si nedokážu dopřávat věci, které jsou boží? Na co čekám?
U her ještě zůstanu. Sekiro mě trápí, hra mě poráží, nic mi nepomáhá. Zatím jsem utrápený, zničený. Baví mě to. Paradox hloupé jednoduchosti odrážení útoku a následných pokusů o protiútok mě vlastně čím dále více frustruje. Když mi kamarád a guru soulslike her řekl, že se na to vysral a nedohrál to, tak mi to vzalo zbytek energie, které před vánoci moc nemám. Zůstal jsem v tom sám. Když vím, že to dohrál kámoš, tak mám motivaci to zkusit taky, protože nechci být ten kdo to vzdal, ale zde to vypadá na marnost a Sekira raději nikomu nedoporučím.
Poslední dobou jsem v nejistotě z polarizace. Nedokázal bych si dnes představit, že bych byl dnes na prodejně v antikvariátu. Přijde mi to jako sto let a je to teprve deset měsíců, ale zároveň je všechno jinak. Na prodejně bych už nevydržel více než den a i s tím bych měl problém, poslouchat názory všech těch lidí, kteří si chtějí povídat? Ne díky. Změnil jsem se já, nebo se změnil pohled na svět lidem okolo mě? Nejsem si jistý tím, jestli jsem se polarizoval sám, nebo se lidé okolo mě zbláznili díky tomu, že změny jsou rychlejší, než sami stačí vstřebávat? Bavit se o některých tématech je čím dále složitější, protože všichni máme jen částečné informace. Moje nová cesta je všem říkat pravdu, která zní, že sám nevím vlastně stoprocentně vůbec jistě nic. U většiny věcí, které polarizujou mé okolí nedokážu obhájit svůj pohled, názor a postoj, protože tomu dostatečně bohužel nerozumím vzhledem ke složitostem a komplexitě... Z toho důvodu mě překvapují pevné postoje lidí bez možnosti alternativy ohledně věcí, kterým ze zásady nemohou rozumět.
Také chci napsat příspěvek o své kočce Simonovi. O tom jaký mám s ním vztah, jak ho mám rád. Dost lidí už mi řeklo, že je to zvláštní a že to přeháním. Nejsem si jistý nakolik to přeháním, protože je to jenom kočka, ale vztah máme tak silný, že si myslím, že stojí za zaznamenání. Ostatně teď když píšu, tak přišel do postele, obejmul mi levou paži packami, hlavičku stočil a usnul. Vlastně píšu, protože ho nechci vzbudit. Celý víkend u nás byla návštěva rodiny s dětmi. Bojí se jich. Děsí se malých dupajících dětí, celý víkend strávil schovaný pod postelí a myslím, že teď potřebuje podporu. Cítím, že se mu něco zdá, hlavička se mu cuká, jaké má sny, co se mu může zdát v tom jeho malém mozečku. Konzervy? Jaké sny...?