Nedokážu držet kontinuitu záměru
Nedávno jsem dohrál jednu velmi zvláštní hru ve hře Through the ages. Ve zkratce je to strategická hra, kterou hraji většinou online. Vyhrává hráč, který má na konci hry nejvíce kultury. Při online hraní můžu nastavit, jak dlouho má spoluhráč času na jeden tah. Hru, o které píšu, jsem hrál dva týdny. Někde v polovině hry (byla to sobota odpoledne) mi jeden ze spoluhráčů napsal zprávu, kde část té zprávy zněla asi takto: „Nebaví mě to, protože nedokážu držet kontinuitu záměru.“
Poslalo mě to do kolen, protože okamžik, ve kterém to dorazilo, nešel vystihnout lépe. Vnitřní chaos, rozpolcenost, zmar, zmatek... Přitom je to tak dobrá hra, ale hrál jsem jí zrovna ve špatnou dobu. Smál jsem se té zprávě tak, že jsem nemohl vůbec přestat, zastavit se. Nic na tom k smíchu nebylo, ve skutečnosti to bylo absolutní a dokonalé vystihnutí mé vlastní reality, která mi v ten okamžik přišla až nemístně trefná. Nevím, k čemu je v takové situaci dobré smát se sám sobě.
Tuto hru jsem prohrál ve všech rovinách. Na druhou stranu jsem do té hry dal fakt všechno. Trvala dva týdny a nakonec vlastně neměla žádného vítěze.
O kontinuitě záměru od té doby přemýšlím téměř 24 hodin denně. Jaké to může být v jejím stínu, objetí? Stal se z ní vzdálený, těžko dosažitelný sen...