Mozarella ve filmovém kabátu
V dnešním sychrávém dni trávím čas u televize, projíždím audioteku HBO a najdu tam film s poetickým názvem Mozarella. Pouštím a slyším jazyk svého dětství kterému jsem vlastně sám nikdy pořádně nerozuměl (napoletanštinu). Nechávám to hrát jen proto, že bych u toho popřípadě usnul. Cítím se unavený, týden byl náročný. Jenže tento film u kterého jsem za celou dobu sledování nedokázal uchopit koncept, žánr ani myšlenku po většinu filmu mě zaujal natolik, že jsem se od něj nakonec vlastně nemohl odtrhnout. Probudil mě a celou dobu jsem jen zíral. Občas i možná s otevřenou pusou.
Chlapec z města Neapole dostane prostý úkol dovézt své umírající babičce mozarellu, kterou vyrábí na domácí farmě jeho tatínek. Těchto pár vět zní slibně, jednoduše, poeticky. Svým způsobem to tam všechno je, jen úplně jinak. Nic podobného jsem zatím neviděl, určitě se na to dost brzy chci podívat znovu. Spousty míst jsem poznával, atmosféra mi byla blízká. Spojit svět dospělých a dětí do fascinujícího mixu artu a experimentu se mi zdálo jako šílený nápad. Sám jsem si v průběhu sledování říkal, že z toho bude průser, ale nakonec to je jeden z nejzajímavějších a možná i nejpůsobivějších filmů, který jsem stihl v celém roce 2025 vůbec vidět.
Děti dnešních dnů tráví s dospělými kamarády stejné množství času, jako jsem já trávil se svými vrstevníky. Co sám vidím kolem sebe, tak to má občas smutné důsledky. Osamocení, frustrace a nuda v takovém rozsahu z kterého bych jako dítě asi sám zešílel.