Kronika ptáčka na klíček - Haruki Murakami
První kniha tohoto roku je za mnou. Stejně jako 752 stran této knihy, která má tři díly. U nás jsou obsaženy v jednom vydání. Dnes mi chybělo už jen posledních třicet stran, ale už včera jsem tušil, že se mi to nebude líbit. Vadí mi to. Kdyby se mě někdo zeptal, o čem Kronika ptáčka na klíček je, někde v třetině knihy, tak bych řekl, že sorry, ale jako fakt nevím, nebo spíše nemám schopnost to popsat. Kdyby se mě na to zeptali v polovině, tak bych řekl to samé. No a kdyby se mě na to zeptal někdo před koncem, tak bych odpověděl, že mám stejný pocit jako v třetině knihy. Do poslední stránky jsem tajně doufal, že se něco spojí, něco se prozří, přijde nějaké vysvětlení.
Myslím, že Kronika ptáčka na klíček byla nejpodivnější kniha, kterou se mi podařilo zatím za život přečíst. Nemám slov, jak popsat úžas nad tím, jakým způsobem Murakami dokáže psát. Nechápu, jak dokáže spojovat myšlenky do vět v tak abstraktním světě plných domněnek, nejasností, náznaku do nějakého pevného rámce tak, aby to i přesto dávalo pocit naplnění.
V knize se střídá příběh hlavní postavy Tóru Okady a vzpomínky ostatních postav knihy, které popisují prožitky svých životů před druhou světovou válkou, za druhé světové války a pár let po ní. Toto jsou nejsilnější a nejjasnější části knihy.
V průběhu čtení jsem prožíval obrovskou radost nad tím, že mě tento nepopsatelný příběh úplně pohltil a napadlo mě, že si poté přečtu dalšího Murakamiho. Dokonce jsem se na chvíli rozhodl, že bych četl jen Murakimiho, dokud by bylo v češtině co číst. Ale to bych asi nedal, nebo spíše nevím, jak bych to strávil a jestli by to se mnou neudělalo něco podobného jako s postavami v Murakimiho knihách. S Murakamim čtenář si nikdy nemůže být jistý.
Za pár let už nebudu tušit, o čem Kronika ptáčka na klíček ani zhruba byla, ale studna bude mít pro mě asi úplně jiný význam, než jak jsem jí vnímal dosud. Možná, že studnu si časem nespojím s knihou Kronika ptáčka na klíček, ale nový význam studny se mi navždy přepsal v představě tak, jak jsem jí vnímal dosud.
Knihu jsem dočetl a na jazyku mám tisíc otázek. I ty otázky samotné vyvolávají ve mě silné pochybnosti, díky kterým balancuji nad tím, co si myslet nejen o knize, ale i o sobě samém. Stejně jako postava se dostává za hranu, někam, kde to není úplně dobré, tak i já sám jsem se při čtení dostával při čtení tam, kde mi to nebylo úplně příjemné. Hlouběji, než jsem sám chtěl.
Nebyl vysloveně „fatalista“ ve smyslu, jak to většina lidí chápe. Nicméně nikdy neměl pocit, že by aktivně sám za sebe o něčem rozhodoval. Spíš cítil, že je veden k rozhodnutí v závislosti na podmínkách osudu. Přestože mu sem tam připadalo, že se rozhodl sám a podle své vlastní vůle, přece byl nakonec nucen uznat, že ho k rozhodnutí fakticky přiměla jakási vnější síla. Jen to bylo chytře zakamuflované, aby se to jevilo jako „svobodná vůle“. Pouhá nástraha, která ho měla vycvičit v poslušnosti. Jediné, o čem rozhodoval skutečně nezávisle, byly samé nepodstatné banality, které ani žádné rozhodování nepotřebovaly, jak si vždy posléze uvědomil. Připadal si jako loutkový panovník, jehož jedinou úlohou je na regentův příkaz dávat královské pečetě. Přesně jako mandžuský císař.
Zvěrolékař svou ženu a dceru velmi miloval. Zejména svou dcerku zbožňoval naprosto bezmezně. Ty dvě ženy pro něj představovaly největší štěstí, jaké ho v životě potkalo. Pro ně byl ochoten kdykoli položit vlastní život. Často si dokonce představoval výjev, jak se za ně obětuje. Taková smrt se mu jevila jako opojně sladká. Přesto se mu často stávalo, když se vrátil z práce domů a s dcerou i ženou se tam shledal, že je viděl jako samostatné existence, s nimiž on sám nemá nic společného; jako by byly něčím, co existuje v místě od něj na hony vzdáleném. V takových chvílích ho napadalo, že se pro tyto dvě ženy nerozhodl sám, že si je nevybral. To mu ovšem nepřekáželo, aby je bezvýhradně a zcela oddaně miloval. Tohle byl jeho velký paradox, rozpor, kterého se nedokázal zbavit (aspoň tak to pociťoval). Vnímal to jako obrovskou past, která mu byla do života nastražena.
Kréta Kanóová zavrtěla hlavou. „Nenávist je jako dlouhý černý stín. Ten, kdo jí propadá, v mnohých případech ani neví, odkud se k němu ten stín natahuje. Je jako dvousečná zbraň. Zraňuje jí soupeře a současně sama sebe. Čím tvrdší ránu zasadí soupeřovi, tím víc sekne sám sebe. Někdy jde i o život. Není vůbec jednoduché se nenávisti zbavit. Musíte být velmi opatrný. Tohle je vážně nebezpečné. Jak jednou nenávist zapustí v srdci kořeny, je strašně těžké ji setřást.“